Oddělili jsme mozek od těla. Teď se to snažíme zase spojit

Před dvaceti lety jsme neměli mobilní telefony, tablety, notebooky a další technologie, bez kterých si dnes nedovedeme život ani představit. Našimi pomocníky byla tužka, papír a naše hlava. Teď zjišťujeme, že naše hlava moc dobře nefunguje, že zapomínáme, neumíme se soustředit. A hledáme způsoby, jak to zase změnit.

Mozek se dá trénovat různými způsoby, ale je potřeba vědět, které jsou efektivní. Eva Fruhwirtová

S přibývajícími technologickými hračkami, které si za nás pamatují, počítají, hlídají čas, termíny, schůzky, narozeniny, náš mozek ochabuje. Zkuste si při cestě do práce zapamatovat poznávací značku auta, které jede před vámi. Pro mnohé je to velmi těžké. Podívejme se na sportovce. Překonávat rekordy je stále těžší a těžší. Lidstvo se dostalo na samotný vrchol možností výkonů lidského těla. A tak zásadní rozdíl mezi sportovci a týmy je ten, jak pracují se svojí hlavou.

Další velkou skupinou je stárnoucí populace. Díky skvělé zdravotní péči se prodlužuje délka života, senioři tvoří značnou část z celkového počtu obyvatel. Mozek stárne s tělem. Mentální úpadek začíná po 40. roce věku. Dobrou zprávou je, že díky tréninku může být mozek stále fit. „Ohroženou“ skupinou jsou také lidé v produktivním věku. Na ně doléhá rychlost dnešního světa, neumí odpočívat, práci si nosí domů a stresy a frustrace se projevují na jejich zdravotním stavu. Trpí bolestmi zad, hlavy, lékaři nevysvětlitelnými chronickými bolestmi a tak depresemi. To vše jsou závažné důvody a situaci, které jednoznačně vedou k tomu, že mentální trénink je pro naše zdravé přežití nezbytný.

 Tvá hlava není nikdy s tebou, běží napřed a nikdy ji nedokážeš dostihnout

Lidé podléhají stereotypům a věří mýtům, které se nesou z generace na generaci. Jsem starý, proto si nepamatuji, mám náročné zaměstnání, proto se neumím dobře koncentrovat, jsem žena, proto mám problémy s prostorovou orientací, byl jsem nemocný, proto mám špatnou paměť (sami si dosaďte svoje stereotypy). Naše hlava má tak velký potenciál, který si sami brzdíme. Ve vzpomínkách jednoho duchovního otce se dočteme, že jeden mladý mnich se ho ptal, proč nedokáže klidně žít? A on mu odpověděl: „Nikdy nebudeš klidný, nenajdeš pokoj. V zimě netrpělivě myslíš na to, kdy přijde jaro. O Velikonocích myslíš na polní práce v létě. Když se pracuje, máš plno starostí a myslíš na to, kdy práce skončí, a když přijde doba odpočinku, děsíš se toho, kolik práce tě čeká. Tvá hlava není nikdy s tebou, běží napřed a nikdy ji nedokážeš dostihnout.“

Naučili jsme se oddělit hlavu od těla a tím jsme ztratili schopnost být celistvou bytostí. Spousta lidí, které potkávám, kulhají po jedné noze, protože zapomněli, že mohou použít i druhou nohu.