svého času jsem sloužil "civilku" místo vojny...myslel jsem, že jsem s tím "vydrbal" a že mě nějakej frajtr nebude buzerovat....práce v ústavu s postiženými byla ve finále v něčem tvrdší než ta vojna (a samozř. o půlku delší), ale lidské příběhy, které přeze mne prošly překonaly vše, co bych do té doby považoval za něco "nepřijatelného"..těžké osudy, naděje, víra ale i beznaděj...a bolest i kontakt s exkrementy, kolegové, co to celé sdílejí s vámi, lidi, kterým už nemůžete pomoci, i ti šťastnější, kteří vám pak děkují za pomoc (ač nepatřila vlastně mě...spíš doktorům a jim samotným)...to mi změnilo vidění světa. Odešel jsem jiný. Dnes po mnoha letech za tu zkušenost děkuji. 

Je zvláštní, že si i po mnoha letech vybavuji jejich tváře...ani sb

...ani své lásky dnes neznám do poslední vrásky tak, jako je....zvláštní.

Karma, dobrovolnictví má smysl 

S nadpisem vašeho článku souhlasím. Taky jsem nějakou dobu chodila do jednoho hospice. Došla jsem k tomu, že já dostávám více, než dává,. Já dávala svůj čas a zájem a dostávala jsem něco nepopsatelného. Sestřičky milé a usměvavé. Byla to krásná zkušenost. Jen ale do té doby, než jsem hledala práci a projevila zájem v hospici pracovat. A ejhle, byla jsem z dobrovolnictví vyléčena. Podmínkou získat práci bylo odpracovat týden v hospici zadarmo jako dobrovolník. A pak, že se uvidí, jestli mě zaměstnají.

Odpracovala jsem tři šichty a měla toho dost. Ohradila jsem se, že tohle jednání je zneužití dobrovolnictví.  Odmítla jsem odpracovat další dva dny, Bylo mi řečeno, že tím pádem mě nezaměstnají. Samozřejmě mi vysvětlovali, že já to špatně chápu. Že to není tak, jak to vidím já. Ted už mám práci, jsem spokojená. Jsem štastná, že jsem řekla ne, a počkala si na práci, kde ted dělám. Dělám v LDN a  po pár měsících  v zaměstnání bych neměnila. Takže jsem vlastně sloučila dobrovolnictví a práci v jedno.