O (ne)Češích

Minulý týden jsem v Itálii přemýšlela, jací jsme my, Češi. Italové jsou otevření, Němci přesní, Britové přísní. Nemůžeme sice zobecňovat, ale jedno vím – Němec, Ital i Brit je hrdý na svoji národnost a národ. A to nám, Čechům chybí.

Odmítám naše výmluvy a berličky, že jsme malý stát uprostřed Evropy, který nic nezmůže, odmítám výmluvu, že současnou společenskou náladu způsobil komunistický režim, odmítám teze, že jsme se nemohli za dvacet let svobody naučit s ní zacházet a odmítám svalování viny na všechny kolem jen proto, abychom si nemuseli přiznat svoje pochybení.

Můžeme se na sebe dívat dvěma pohledy. První je ten, že přijmeme připodobňující charakteristiku: kam vítr, tam plášť. Podle toho přizpůsobíme i své chování a nalezneme v něm uspokojení. Ale je krátkodobé, bez pevných základů.

Druhý pohled vyžaduje daleko pevnější postoj a víru. Je to uvědomění si vlastních dovedností a schopností a také možností k jejich využití. Tento pohled vyžaduje zodpovědnost, tvrdou práci a nabízí odměnu v podobě uznání a vztyčené hlavy – ne povýšené, ale s pevným, upřímným pohledem, který říká: To jsme my, Češi a tohle umíme a děláme dobře.

Někdy by stačilo se tolik nepodceňovat…