Pracovat? Ne, raději studovat

Každej je študovanej, ale kdo bude dělat? Tak tuhle větu jsem slýchávala doma často. A vždy jsem se ostře ohrazovala. Jako téměř jediný vysokoškolák v naší rozvětvené rodině jsem cítila povinnost hájit tento akademický stav.  Uběhlo pár let a můj názor se změnil.

www.zssever.cz

Vážím si vzdělaných lidí a školství a vzdělání mám v úctě. Sama jsem vystudovala jednu vysokou školu a tu druhou jsem osobně těsně před koncem ukončila (bylo to prozření, že i jiné věci mají daleko větší smysl). Vystudovala jsem za státní peníze a za peníze od rodičů, v řádném termínu. Teď státu řádně platím daně, zdravotní i sociální.  A rodičům se také snažím vracet. Je to fér.  

Nedávno jsem byla na jednom setkání dobrovolníků. Bylo nás nám deset, věk v rozmezí 25 – 35. Tři řádní studenti, dva pracující a pět třicetiletých doktorandů.  Trochu mě ten vysoký počet zarazil, ale budiž. O týden později jsem se setkala s jednou známou, která končila prodloužené magisterské studium. Zeptala jsem se na její další plány. Jednoznačná odpověď: „Půjdu na doktorandské studium. Slušné stipendium, málo práce, nemusím ráno brzo vstávat.“  Tady jsem už vycítila, že její zájem není věda, ale spíše nalezení místa, jak si prodloužit pozdní vstávání.

Kritici teď zajisté navrhnou  -  a proč ne?

Doktorandské studium by přeci měli studovat ti, co mají opravdu zájem o vědu. Nebo to je současný trend, kam se jít po škole schovat?

Vyšší vzdělání neznamená větší lidské kvality

Ano, vysokoškoláku máme opravdu hodně. Smutné na tom je, že absolventi získali s titulem zároveň pocit, že přesně ví, jak to v realitě chodí a jak se to má dělat. Osobně jsem si to vyzkoušela v uplynulém roce na nespočtu přijímacích pohovorů a zkušebních lhůt.  Dokonce jsem nabyla pocit, že s vyšším počtem titulů se objevuje vyšší počet výmluv, proč jednotlivé úkoly nelze splnit.

Příběh ze života - první

S inženýrským titulem to nemá jednoduché ani truhlář. Příběh ze života mého známého. Vyučil se truhlářem. A zkusil i vysokou. Zvládl to. Teď hledá práci ve svém vysokoškolském oboru. Chtěl by se pustit do vlastního podnikání, ale nejde to. Jako vysokoškolák musím mít nad sebou rok dozor. Zato jeho spolužák, který šel po vyučení pracovat, má praxi, si dnes klidně vlastní podnikání otevřít může. A tak to dopadne tak, že vyučený truhlář bude dozorovat vysokoškolákovi. 

Příběh druhý

Opět čerpám ze své rodiny a známých. Tlak na co nejvyšší vzdělání nutí rodiče doslova hnát své potomky na co nejvýše možné vzdělání. V určitém momentě pak dojde k zaseknutí a racionálnímu uvažování. A tak se velmi často stává, že student či studentka po složení maturity nastupuje, často na stejné škole, na učňovský obor. Zde taktéž hledejme chybu v českém školním systému.

Příběh třetí

Pro někoho je vysoká škola prestiž, pro někoho způsob, jak si prodloužit rozverné mládí. Důležité je, co pak bude člověk umět, až bude chtít jít pracovat (chtít pracovat? divné spojení… ale dneska se vlastně nemusí chtít pracovat). A tak si za to vlastně můžeme sami. Když budeme chtít opravit omítku v koupelně, na zedníka si budeme muset počkat, ale pokud bychom chtěli nakreslit plán oprav, nebude problém, inženýru se najde dost.  Jenže mě ve výsledku zajímá opravená koupelna, a ne plány. Navíc pak zjistíte (bohužel) že zedník s praxí musí občas i inženýrské plány opravit, aby to všechno stálo a vypadalo tak, jak má. To je třetí příběh ze života.