Jak se žije a pracuje v Evropském parlamentu

Z Třebíče do Bruselu trvá cesta autem necelých dvanáct hodin. V Rozvadově najedete na dálnici a sjedete až v hlavním evropském městě.

Do Bruselu jsem přijela v neděli a na vlastní oči se tak přesvědčila, že o víkendu je město opravdu téměř bez lidí.  Za to v týdnu je tam hlava na hlavě. Ulice jsou tak ucpané auty, že tamní úředníci se naučili chodit pěšky nebo jezdit na kole. Ostatně to si můžete za menší poplatek vypůjčit ze stojanu na ulici a vrátit na jiném místě. Na koloběžce jezdí do Evropského parlamentu například europoslanec Tomáš Zdechovský. Několikrát mi koloběžku půjčil a musím říct, že i v lodičkách je to velmi rychlý dopravní prostředek.

O čem se nepíše

Česká republika má jednadvacet europoslanců. Ti jsou rozděleni do tzv. frakcí, tedy politických skupin, nikoliv podle státní příslušnosti. Podle frakcí mají také poslanci své kanceláře. Jsou velmi malé, ale i tak má každý poslanec  vlastní sprchu, toaletu, gauč a velký pracovní stůl. Poslanecká kancelář je propojena s druhou, kde sedí většinou dva asistenti. Když jsem procházela v sedm hodin ráno chodbami parlamentu, potkávala jsem tam jenom uklízecí čety. Chodby a kanceláře se začaly plnit kolem deváté. Za to jednání a rušno bývá v parlamentu do pozdních večerních hodin. Vstup do budovy je hlídán. Každý, kdo tam pracuje, má tzv. badge, tedy kartičku, která ho vpustí přes turnikety do budovy parlamentu nejen v Bruselu, ale i ve Štrasburku. Bez badge vás nepustí ani do restaurace v parlamentu. Vstup je kontrolován. Ten, kdo má návštěvnickou kartu, může jít na oběd, a to ještě v doprovodu, až po půl druhé. Ceny jídel jsou v parlamentní restauraci či spíše obrovské jídelně, velmi dobré. Oběd se pohybuje od pěti do deseti euro. Ve městě zaplatíte za jídlo minimálně osmnáct, dvacet euro.  Co mám na Bruselu opravdu ráda, jsou jejich kvalitní potraviny. Kuchař přímo před vámi vykostí upečené hovězí maso, jeho pomocnice naservíruje kopec čerstvé zeleniny a přidá dva vařené brambory ve slupce. Jídlo je podávané na teplých talířích a vždy s úsměvem a přáním Bon Appetite.

Večeře v cizím jazyce

V kanceláři europoslance Zdechovského jsme končili kolem šesté večer. Někdy však následovaly ještě pracovní večeře. Je to běžná praxe, že spousta jednání probíhá při snídaních, obědech či večeřích. Nepředstavujme si to však tak, že se člověk dobře a nají a pak si jde po svém. Řeší se těžká témata, většinou v cizím jazyce a vždy je potřeba být ve střehu. Kolem Evropského parlamentu a Berlaymontu, což je hlavní budova Evropské komise (Komise sídlí ve vícero budovách po Bruselu), se nacházejí desítky restaurací.  Kolem osmé večer se zcela naplní. Od stolů bývá často slyšet i čeština. Protože miluju ryby a mořské plody, dala jsem si několikrát mušle. Postaví před vás středně velký hrnec plný slávek a vodu s citronem na umytí rukou. Mušle se totiž jí rukama.  Vždy k nim servírují belgické hranolky (jsou malé, široké a není z nich cítit přepálený tuk). Vyzkoušela jsem několik způsobů. Nejvíc mně chutnaly a la creme, tedy mušle uvařené ve smetaně.

Zlaté české ručičky

Přesto, že je Brusel hlavní město Belgie, je to takový stát ve státě.  Za to, že Brusel centrem dění v EU, přišla Belgie tak trochu o „své“ město. Převládající řečí je francouzština. O dost méně pak angličtina, které rozumí prodavačky i montéři. Většina lidí ovládá dva jazyky a dokáže v nich plynule přestupovat. Rozlohou není Brusel zas tak veliký. Pro přesun je dobré použít metro. Je velmi podobné tomu pražskému. S tou výjimkou, že lístky můžete platit kartou. Ostatně kartou zaplatíte v Bruselu úplně všude, snad kromě toalet.  Bruselské domy a byty jsou úzké a vysoké. Je to způsobeno nedostatkem místa, proto ženou budovy do výšky. Když se například potřebujete přestěhovat, nábytek je možné dostat dovnitř, nebo ven pouze skrze okna a pomocí jeřábu. U nás jsme zvyklí na rozlehlé prostory, často jednopodlažní byty a domy. V bruselských bytech jsou všude schody. V čem však Česká republika vyniká, je úroveň služeb. Myslím tím instalatéry, opraváře, elektrikáře apod. To, co u nás je vyřešené za týden, v Bruselu trvá měsíc i tři.

Proč nemáme rádi EU?

Když něco nejde, nebo když se něco musí, často za to podle nás může Evropská unie. Naučili jsme se na EU házet to, co nejsme schopni sami vyřešit. Jsme papežštější než papež. Poznala jsem fungování EU na vlastní kůži. V Bruselu jsem byla několikrát a měla jsem a mám možnost nakouknout pod pokličku. V žádném případě se tam poslanci a stovky dalších úředníků a asistentů neflákají. A už vůbec není v jejich zájmu komplikovat občanům EU život. Právě naopak. Evropský pohled je někdy jiný, než ten náš regionální.  Strávila jsem v Bruselu dva týdny právě v době, kdy se u nás vytvářela budoucí vedení měst a obcí. To, co se nám u nás zdá nepřekonatelné, složité a těžké, je z nadhledu (možno také chápat pohledem z dálky či evropským pohledem) vlastně žabomyší válka. A tak i v případě našeho vztahu k EU platí, kdo chce, hledá způsoby, kdo ne, hledá důvody.