Veselá loutka a smutná duše

Jsem šťastný, když se nemusím přetvařovat, když mohu vyznat své pocity bez obav, že budou použity proti mně. Cítím se svobodný, když se mohu z plných plic nadechnout a bohatě vydechnout. Žádný svazující šátek nebo provaz společenských standardů a zvyklostí či předpokladů jak by se a co by se…

Foto: Eva Fruhwirtová

Jsme v životě šťastní? Jaké to je? Nevytváříme si falešnou představu o svém štěstí?

Nikdy se naplno a ve své podstatě neprojevíme. Jsme stavěni a sami se stavíme do rolí a pozic, které nás omezují, svazují a brání vyádřit to, co doopravdy cítíme, po čem toužíme. Stávají se z nás loutky s namalovanými obličeji, které se oblékají podle toho, jaké je venku počasí. Když prší, máme na sobě pláštěnku. Kdybychom měli jenom tričko, bylo by to „divné“.  A tak s namalovanými úsměvy chodíme do práce, do školy, po ulicícíh i na návštěvy. To, co si doopravdy myslíme, skrýváme hluboko v sobě. A kdyby náhodou to nějak chtělo ven, učíme se od mala takovým mechanismům, abychom se ovládli.

Pravidla, statusy, představy, standardy a kdo ví co ještě z nás udělalo roboty. Bez názorů, emocí a intuice. Když se blíží bouřka, pes znejistí a začne se bát. A dá to najevo.  Člověk ale ne. Nemůže přeci projevit strach, protože by vypadal slabě. Nemůže přeci přijít k druhému a říct – mohu tady zůstat, protože sám se bojím?  Odhalil by svoji nejistotu. Když přijde kočka po dlouhé noci ráno do domu, přitulí se ke svému člověku, aby vyjádřila radost a touhu po setkání. Lidé se však tomuto citu brání a své pocity často schovávají.

Věnováno lidem, kteří se nebojí projevit své emoce.